"Psí" život jedné strakaté madam.

 

můj jarní pochod

Vytvořeno 12.04.2010 11:42:50 | Poslední změna 12.04.2010 13:23:36

Můj jarní pochod

Den začal jako každý jiný, ale páníčci, když se ráno se mnou rozloučili, tak jako každý den, se za chvíli zase vrátili a začal velký mumraj po domě. Pořád se přenášeli věci z jednoho místa na druhé, dokonce i má hračka skončila ve velkém batohu. Pak si pro mě přijeli děti od tety Hanky a jela jsem s nimi na krátký výlet. Skoro celý den jsem pak lítala po venku a hráli jsme různé hry - jako kdo uteče, vyhraje a takJ. Odpoledne si pro mě zas přijeli páníčci, do auta mi dali deku a já se uvelebila pod nohama paničky před předním sedadlem, přibrali jsme taky dva dvounohé kamarády od páníčků a bez dalšího zdržování jsme vyrazili daleko, do mě neznámých končin.

Těsně před cílem našeho putování se mi udělalo trošku špatně a musela jsem si blinknout, protože mě moc bolelo bříško. Měla jsem v něm totiž celou klobásku, spoustu piškotů a taky psí bonbóny…jsou to sice samý dobroty, ale páníčci mě hubovali, co jsem všechno spořádala, když jsem byla bez jejich dozoru. Panička taky trošku hubovala, že páníček moc řeže zatáčky nebo co, ale tomu jsem nerozuměla a po malé zastávce jsme zase pokračovali v cestě.                                                                                                        

Začalo se stmívat a my jsme konečně dorazili do konce našeho dnešního putování. Páníčci mě vypustili z auta a já si tam hned našla psího kamaráda - jorkšíráka Tomiho, se kterým jsme hned začali lítat po rozlehlé zahradě. Pak mě vzali do velkého domu, kde jsem musela vše řádně prozkoumat a očuchat, bylo tam taky hodně postelí, různých koutů a schovek. Dostala jsem svoji vlastní postel a šlo se spát.

Ráno jsem se nemohla dočkat a nevěděla jsem, proč ještě všichni spí, když já už chci zase běhat, ale naštěstí si páníčci po snídani dali batoh na záda a vyrážíme. Prý po červené.!!

Tak po modré nebo po červené?

Nejprve jsme šli kousek po silnici do další vesničky, kde na mě pořád štěkali psí kamarádi a nakonec jsme zastavili na malé občerstvení. Páníčci si dali pivo - pivo už znám a moc mi chutná, páníček mi občas dá líznout pěny - mňamJ.

No ale přestávka už končí a vyrážíme dále po červené k takovým vysokým skalám. To vám byl panečku labyrint. Pánečkové ztuhli a  začali přemýšlet, jak mě přes ty skalní stěny přenesou. V batohu? V náruči? Ale já do batohu nechci a tak se skokem přes potok vydávám na toulku skalním labyrintem. Na hoře jsem coby dup, ale páníčci jsou v nedohlednu, tak zase dolů a zkontrolovat, kde jsou. Potom co už jsme všichni na vrcholu (byla to fuška - pozn. paničky J) jsem zaslechla páníčky, jak říkají, že mě asi omylem někde vyměnili za českého horského psa!

Ale teď už rychle z kopce dolů a vzhůru na další dobrodružství……Cesta byla dlouhá pořád z kopce a zase do kopce cca 30 km, ale utíkala rychle (jak komu - pozn. paničky). Během této cesty jsem jako správný hlídací pes (rozuměj strakáč) kontrolovala páníčky a jejich kamarády, očuchala spoustu míst, ohryzala několik klacíků, ale hlavně ta SVOBODA, nemusela jsem být na vodítku a poslouchat!  

Večer jsem teda padla vysílením, ale druhý den ráno už jsem zase chtěla běhat a zbytek smečky pořád nic, po chvíli přemlouvání (rozuměj olizování a skákání do postele plavmo) se začalo něco dít, páníčci vstali, já se rozloučila s Tomim a na dece v autě jsem prospala celou cestu domů, doma jsem chtěla zase běhat a dovádět, ale nějak mi to nešlo, pletli se mi nožičky a tak jsem raději hupsla na své oblíbené místo mezi polštáře a pokračovala v odpočinku (a my s ní - pozn. paničky).

No a příště povím, jak bylo na výstavě v Mladé Boleslavi……..